Když jsem přišla s tím, že se budeme stěhovat do Hustopečí, všichni v širší rodině mi začali vyprávět historky o tom, jak se oni sami stěhovali těsně před Vánoci. Říkali, že je to u nás taková rodinná tradice. Mávla jsem nad tím rukou. Tohle se nám přece určitě stát nemělo.
No, dnes už mám taky svou historku. O stěhování pouhých deset dní před Vánoci.
Na Štědrý den byla ještě většina věcí v krabicích, polovina nábytku nesložená a v kuchyni stál plynový sporák, na kterém jsem dokázala připálit i vodu na čaj.
Nakonec to ale byly moc fajn Vánoce. Dopoledne jsem s dětmi upekla pár druhů cukroví. Po poledni jsme poněkud rozpačitě hleděli na nevelkou borovičku, kterou jsme dostali od příbuzných. Po chvíli jsme se shodli, že si nenecháme zkazit Vánoce tím, že na ní vyrostlo méně větví, než bychom si přáli, a ozdobili jsme ji půjčenými ozdobami.
Pak už zbývalo jen zabalit dárky. Nejdřív já, potom jedno z dětí, pak druhé. Nešlo to dělat současně. Na svátky jsme si totiž půjčili jen jedny nůžky.
V ten den jsem uvěřila, že se o Vánocích skutečně mohou dít zázraky. Nespálila jsem totiž ani jeden řízek. K rozbalování dárků jsme se dostali později než jiné roky, ale ničemu to nevadilo. Na nedočkavé dotazy, kdy už přijde Ježíšek, prostě nebyl čas.
Při rozbalování dárků jsem si uvědomila, že takové vánoční zátiší jako my jen tak někdo nemá. Stromeček, který bychom si sami nevybrali, holé zdi, hromada kabelů, okna bez garnýží, a tedy i bez záclon.
Děti mi pak ale řekly, že to byly moc pěkné Vánoce. Takže to nakonec asi bylo jedno.
