Loni v létě jsem si koupila knihu Malé experimenty. Zaujala mě v ní spousta věcí, ale nejvíc asi to, čemu autorka říká „veřejné učení“. Prostě se učíte veřejně. Od chvíle, kdy začnete s něčím novým, to průběžně sdílíte se světem.
Malé experimenty jsou o tom, že si často komplikujeme život něčím, čemu autorka říká lineární cíle. Člověk začne fotit a rovnou má v hlavě, že z něj jednou bude profesionální fotograf. Jenže pro většinu lidí je to tak vzdálené, že to cestou prostě vzdají.
Proto jsou tady malé experimenty. Stanovíte si zvládnutelný, časově omezený úkol a po jeho skončení se podíváte, jestli vás to bavilo a co vám to přineslo. A pak se rozhodnete, jestli v tom chcete pokračovat, nebo jestli zkusíte něco jiného.
O tématu, na kterém tohle vyzkouším, jsem přemýšlela dlouho. I když jsem už delší dobu věděla, že se chci zaměřit na empatii a manipulaci. Měla jsem v hlavě projekt, nazvala jsem ho Empatický život. Jen jsem potřebovala počkat na chvíli, kdy to půjde. Ta přišla po velké životní změně, která mi umožnila se po letech nadechnout a pustit se do toho, co jsem chtěla udělat už dávno.
Základem tohoto přístupu je veřejný závazek. Je důležitý kvůli motivaci. Ale mně došlo, že veřejné sdílení pokroku může pomoct ještě s jednou věcí, která je sama o sobě dost demotivující – a se kterou toho člověk obvykle moc neudělá, pokud se rozhodne ukázat až výsledek.
Mám na mysli nedůvěru okolí. Takové ty možná i dobře míněné rady, poznámky a otázky, co vás po čase začnou nahlodávat. A vy si pak říkáte, jestli náhodou ti lidé nemají pravdu. Jestli to celé nakonec není zbytečné. Jestli to nemáte radši vzdát.
Na začátku února jsem si dala jednoduchý závazek: dvakrát týdně sdílet, jak pokračuje moje práce na projektu Empatický život. Tehdy jsem si ale nestanovila, kdy tenhle experiment ukončím a zhodnotím.
A právě takhle vznikla první série o mém veřejném učení. Psala jsem o ní dřív, než vznikl tento web. Začala jsem tam, kde jsem mohla psát okamžitě – na Facebooku. Nebudu sem vkládat celou sérii, jen některé její části.