Součástí toho, co vytvářím, je i prostor, kde se budou bezpečně cítit lidé, kteří právě procházejí náročným obdobím. Začala jsem to dělat na svém FB profilu v době, kdy jsem pracovala na projektu Empatický život.
Často jsem psala o hranicích a o tom, jak důležité jsou. A zároveň jsem si jejich nastavování vyzkoušela i v rámci veřejného učení.
V běžném světě jsem řešila hodně nepříjemnou situaci. Vznikla z toho, že jsem před lety nedokázala jasně říct: „Takhle ano. Takhle ne.“
Krátce nato se u jednoho z mých příspěvků objevil komentář, který jsem se rozhodla smazat. Jakákoliv další reakce by byla jen ztrátou času a energie.
To mě dovedlo k rozhodnutí sepsat pravidla. Mám ráda, když je ve věcech jasno.
První verze pravidel byla poměrně drsná. Psala jsem je totiž ještě pod vlivem toho, co jsem řešila ve svém životě.
Pravidla jsem ladila poměrně dlouho. Když jsem je nakonec zveřejnila, připadalo mi to skoro až banální – pár řádků o tom, jak se k sobě lidé mají chovat.
Jenže pak se stalo něco, s čím jsem vlastně měla počítat.
Když nastavíte novou hranici, téměř vždy se objeví někdo, kdo otestuje, jestli to myslíte vážně.
V tomto případě přišel komentář plný smajlíků, který si z těch pravidel dělal legraci.
Normálně mě podobné věci nerozhodí. Tady jsem ale začala váhat.
Nepřehnala jsem to? Neměla jsem být raději jemnější a doufat, že lidé časem sami pochopí, jaký prostor tu chci vytvořit?
Nakonec jsem došla k jednoduchému závěru: pravidla jsou přesně to, co tady mít chci. A tak tady budou.
Komentář jsem smazala, protože byl v rozporu s pravidly. Autorce jsem ale zároveň napsala krátkou soukromou zprávu. Vysvětlila jsem jí, že chápu, že to myslela jako legraci, ale že mi to pod tímto příspěvkem nebylo příjemné.
Chtěla jsem totiž psát i o citlivých tématech. A potřebovala jsem se postarat o to, aby se lidé cítili bezpečně.
Naše konverzace pak proběhla v klidu. Zaznělo v ní i to, že ten můj příspěvek k podobné reakci vlastně sváděl.
Odpověděla jsem, že to vím. A že časem přestane.
Pak jsem udělala ještě jeden krok – u toho příspěvku jsem vypnula komentáře.
Ne proto, že bych si pravidla neuměla obhájit.
Ale protože požadavek na slušné chování v mém vlastním prostoru pro mě není věc k diskuzi.
Hranice nezačnou existovat ve chvíli, kdy je vyslovíte.
Skutečné jsou až tehdy, když u nich vydržíte.