V tomhle textu se vracím k jednomu z témat, kterému jsem se věnovala v začátcích svého veřejného učení o empatii. Tehdy jsem si ho pracovně pojmenovala jako „empatie sama k sobě“.
Už dřív jsem psala, že empatii většinou vnímáme jako schopnost vcítit se do druhého člověka. Později jsem k tomu přidala i to, že nám pomáhá číst vztahy mezi lidmi a atmosféru ve skupině.
Empatie je ale i něco, co můžete využít sami pro sebe. A upřímně si myslím, že právě tam byste měli začít.
Díky ní si totiž všimnete, že vám v určité situaci není úplně dobře. Že třeba cítíte tlak kolem žaludku, stáhne se vám krk, máte chuť odejít — i když „objektivně“ k ničemu z toho není důvod.
Většina z nás se ale naučila tyhle signály ignorovat. Tělesné reakce umlčíme rozumem. Řekneme si, že se přece nic hrozného neděje. Že ten druhý vlastně nic moc neřekl.
Naskočí nám, že to, jak s námi někdo jedná, je přece docela běžné. A že když řekneme „dost“, tak se nám ten člověk vysměje. A my přece nechceme být ti slabí a přecitlivělí. Chceme být silní. Chceme vydržet. Chceme udělat správnou věc.
Jenže se pak může snadno stát, že děláme správnou věc — jen tu, která vyhovuje někomu jinému.
A to, jak asi tušíte, nakonec správné není.
Už v popisu projektu jsem psala, že velkým tématem budou hranice. A schopnost opřít se o ně začíná u toho, že začnete věřit svým pocitům.
Začnete je brát jako informace, které vás chrání. A na jejich základě klidně uděláte i něco, co může být pro ostatní nepohodlné.
Jenže někdy je potřeba udělat něco nepříjemného — aby se člověk vyhnul něčemu ještě nepříjemnějšímu.