Cestujeme bez plánu. Víme jen kdy a zhruba kam. Co přesně budeme dělat, necháváme na náhodě a na náladě.
Tímhle způsobem jsme se vydali podívat na hrad Vianden. Auto jsme jako každý den nechali v kempu a jeli autobusem. V Lucembursku je veřejná doprava zdarma. Ideální místo pro někoho, kdo nerad řídí. A právě proto jsem byla ochotná řídit celých 800 kilometrů.
Autobus nás dovezl do obce Vianden. Chtěli jsme jet až na konečnou, ale z okna jsme uviděli zajímavou fontánu a vystoupili dřív. Ocitli jsme se v centru městečka, o kterém jsem před odjezdem věděla jen to, že v něm je hrad, lanovka a že v něm zanedlouho budeme i my.
Dřív jsem potřebovala mít plán. A k němu jeden až tři záložní. Pak přišla chvíle, kdy jsem si musela vybrat: buď vytvořit plán, nebo vyrazit. Na oboje prostě nebyla síla.
K tomu druhému patřilo nechat věci plynout. Něco, co pro mě dřív bylo nepředstavitelné. Zkusila jsem to a zjistila jsem, že je nám takhle líp. Nebo aspoň většinou.
K hradu Vianden jsme chtěli vyjet lanovkou. Ještě kousek od ní jsem si s tím nelámala hlavu. Byla jsem si jistá, že bude kabinová. Nebyla. S mou až panickou hrůzou z výšek to nebylo snadné zjištění. Přesto jsem si řekla, že to nějak zvládnu.
Zavřu oči, budu se v duchu modlit a představovat si, že jsem někde úplně jinde. Na místě, kde kostely nemají věže a ještě neobjevili žebřík.
Lanovka byla dvojsedačková. Erinka, která má výšky ráda, jela sama před námi. Honzík, který výšky moc nemusí, ale nevyhýbá se jim, seděl vedle mě. A mluvil. Většinu nekonečné jízdy o tom, že určitě umřeme. Že se s námi ta sedačka utrhne. Ukazoval, kam přesně spadneme a jakým způsobem
zahyneme. Je přece rozdíl, jestli z několika metrů dopadnete na ostrý pahýl stromu, nebo na obrovský plochý kámen.
Jeho přesvědčení, že tohle prostě nemůžeme přežít, se blížilo absolutní jistotě – pokaždé, když jsme se přiblížili k jednomu ze sloupů.
Nakonec se ukázalo, že se čas nezastavil, jen neuvěřitelně zpomalil, a my jsme dorazili nahoru. Vystupování z lanovky mám obvykle ráda ještě méně než samotnou jízdu, ale tentokrát mi přišlo jako vysvobození.
Chvíli jsme tam jen stáli, než jsem byla schopná se s dětmi vydat k hradu. Děti vyrazily s nadšením, já s nově nabytou jistotou, že i bez plánu se dá přežít.
